[Satrapold:]

Ten dvanacterak zmizel w housti,

tez soudruhy swe newidim

at odwaha me neopousti

toz na roh lesni zatroubim:

Jen ozwena mi z hloubi zni

a pode mnou muj or,

to newesela wecerni

jest wskutku spolecnost!

A ke wsemu jeste do jamy

ja se swym konem pad,

tu stedti Osud preje mi,

ze nezlamal jsem waz.

Ted probouzim se z mrakot tezkych,

smrti o wlas unikam,

kdys tu nahle z hlubin lesnich

kraci diwka spanila, cha cha cha...

Powez mi jen, ze nejsi sen;

newim, zda spim ci bdim?

Preludem tim tak okouzlen;

cozpak se w raji nachazim?

I kdyby smrti dech me obesel

i zkratil ziti hned,

skwost krasnejsi bych nenasel

na swete tisic let!